Více raket - více demokracie aneb o čem politici nemluví

Sledovat dění okolo americké základny na českém území je jako sledovat hodnocení úrovně naší politiky a politiků vůbec. Člověk nevychází z překvapení a říká si pro koho ti lidi tady vůbec jsou? Dlouho jsem přemýšlel jaký názor si udělat. V zásadě se nabízely dvě možnosti – připojit se k některému z většinových a nebo si vytvořit vlastní. Zatímco na počátku jsme si pokládal jednoduchou otázku: „O co tady vůbec jde?“, nyní si pokládám jinou otázku: „a proč právě o tomhle politici nehovoří“?

^{Video: Idealistická představa protiraketového deštníku s některými faktickými chybami, ale poměrně názorná a srozumitelná. Jen trochu dlouhá …}

Ale abych nepředbíhal, následující řádky jsou můj soukromý pohled na problematiku ať už raketové nebo radarové základny v ČR. Nejedná se o konečný verdikt. Nemohu být soudcem v tak složitých věcech jako je obrana země, mezinárodní vztahy a nebo raketová technika. Názor ale mít mohu a zde je. V mnoha směrech je zjednodušený, tak aby rozsah překročil únosnou mez.

Svět „poté“ aneb proč nevznikla Oceánie, Eurasie a Eastasie

Oceanie, Eurasie a Eastasie jsou 3 gigantické státy z díla George Orewlla „1984“. Vznikly sloučením velkých a vojensky silných kulturních center naší planety a v románu ji zcela ovládaly. Je šokující kolik paralel s budoucím vývojem lze v románu najít. Asi nejblíže vzniku měla Eurasie – stát jehož hranice se táhly od západního pobřeží Portugalska až na východ po Beringovu úžinu. U zrodu mohlo stát stejně tak nacistické Německo jako komunistický Sovětský svaz.

Orwellova Oceánie byla uskupením složeným zejména ze Spojených států a bývalého britského impéria. Jako třetí vznikla Eastasie ovládající území Číny, Japonska, jihovýchodní Asie a velké částí Indie. Zbývající území patřila buď některému z těchto třech států a nebo převážně byla územími spornými o které tyto tři velmoci vedly války.

To, že politická mapa světa takto nebo nějak podobně nevypadá, má jednoduchý důvod a to je vstup Spojených států do obou světových, ale zejména druhé světové války.

Daleká země svobody a bezpečí

Teď se na chvíli zastavme právě u Spojených států a jejich bezpečnosti. Území USA mělo dlouhou dobu jednu nespornou výhodu, kterou neměla žádná jiná civilizace, která dosáhla stejné technologické úrovně jako kterýkoliv evropský nebo asijský stát – bezpečnou vzdálenost od ostatních. Ačkoliv je to velice zjednodušující, ve skutečnosti je to velmi významná výhoda. Ani námořní velmoc jakou byla Velká Británie, nedokázala přes své postavení vyslat na druhou stranu oceánu dostatečně velkou armádu, která by tuto zemi udržela v rámci jejich impéria. A laskominy na něco takového zašly na dlouhou dobu i ostatním mocnostem.

Ideální situace pro to vyřešit si vlastní problémy a na mezinárodním dění se více méně moc nepodílet. Proč taky? To proč přišlo s rozvojem vědy, techniky a také politickou situací první poloviny dvacátého století. Technika zkrátila vzdálenosti a politická situace se začala silně destabilizovat. Což o to, to by asi státu na druhé polokouli nemuselo dvakrát vadit, kdyby … to vše nesměřovalo k vytvoření něčeho co by až příliš připomínalo pozdější Orwellowu Eurasii se kterou by se Spojené státy v budoucnu prakticky s naprostou jistotou dostaly do konfliktu.

^{Video: Americká vojenská historie v obrazech}

Válka bez války aneb jistota zaručeného zničení

Období po konci druhé světové války bylo zlomové. Nejenom tím, že byl konec všem těm lidským útrapám, které od té doby již nikdy neměly tak globální charakter, ale i obrovským technologickým pokrokem ve strategických zbraňových systémech.

Zprvu to byly atomové bomby, postupem času balistické jaderné rakety. Zbraně, které přivedly celý svět před práh totálního zničení. Dle Johna Gladise, když nastoupil do svého úřadu v roce 1961 J. F. Kenedy, byl on i celá jeho administrativa v šoku nad jediným plánem, který jim Eisenhower zanechal. Totiž simultánní nasazení více jak 3000 jaderných zbraní proti všem zemím sovětského bloku současně.

Již velký pruský stratég Carl von Clausewitz došel k závěru, že válka musí mít nějaké meze a to zohlednil ve svém známém „válka je jen jiný způsob pokračování politiky“. Prvotním cílem má být politický zisk a k němu je samotná válka prostředkem. Přesněji řečeno – jedním z prostředků. Pokud by válka měla popírat hlavní cíl, postrádá i smysl.

To si velice rychle uvědomily Spojené státy i Sovětský svaz. Ač cíle jejich ideologie byly diametrálně odlišné, globální jaderná válka, by zcela znemožnila jejich realizaci. Lehce ironicky řečeno: nebylo by nejen pro koho je realizovat, ale ani nikoho kdo by je zrealizovat mohl. Nebyl by vůbec nikdo a civilizace by zcela zanikla.

Přesto ani jedna ze stran si nemohla a také nebyla jista, že právě ta druhá není dostatečně šílená na to, aby přistoupila na tuto, v konečném důsledku, sebezničující alternativu. Vyhrožování je jednou z metod psychologického boje, ale současně vyvolává v druhé straně touhu po nalezení uspokojivého řešení, které hrozbu eliminuje.

Třetí světová válka na papíře

K vyhrocení napětí došlo v roce 1962 po tzv. „Kubánské krizi“. Svět nebyl snad nikdy tak blízko nukleární válce. Řešením tohoto napětí byla v podstatě jednoduchá logika. Pokud si žádná strana nemůže být jistá, že případný konflikt přežije, nebude mít žádnou motivaci ho vyvolat a tím pádem také žádná válka nebude.

S touto myšlenkou přišel Kenedyho ministr obrany Robert McNamara a ujala se. „Záruka vzájemného zničení“ s téměř ironickým akronymem MAD (Mutual Assured Destrucion) se stala základním kamenem na němž byla postavena řada odzbrojovacích smluv v budoucnosti. V souladu s ní došlo i k omezení vývoje a použití protiraketových střel v rámci ABM Treaty.

Smyslem všech smluv bylo snížit množství zbraní při udržení strategické stability. Ta je vytvářena na jedné straně kapacitou a schopnostmi útočných zbraní, např. mezikontinentálních jaderných střel a na druhé straně schopností se jim bránit. Ať už útočná síla, tak obraná tuto strategickou rovnováhu může narušit a vést k dalším kolům zbrojení jejichž cílem bude obnovení rovnováhy.

Velkým úspěchem, byť spíše na úrovni tiché dohody, bylo také respektování špionážních družic nad svým územím a následná kontrola plnění smluv jejich prostřednictvím.

^{Video: Prohlášení prezidenta J.F. Kenedyho v období tzv. „Kubánské krize“}

Proč vyvolávat válku, nechte je zemřít

Názory obou dvou stran tj. USA i Sovětského svazu, byly v jedné věci shodné. Ani jedna ze zemí si ve skutečnosti nepřála jadernou válku a jediné o co šlo bylo udržení strategické rovnováhy. Tu udržet umožňovalo mnohem méně zbraní, bomb a hlavic a tak nic nebránilo tomu se domluvit. Nakonec proč ne, když obě strany byly přesvědčeny, dle své vlastní ideologie, že druhá strana zanikne přirozenou cestou.

Komunistická ideologie pracovala s teorií vzájemné zničující války kapitalistických zemí mezi sebou.

Naproti tomu postoj Spojených států nejlépe slovy vyjádřil asi Donald Reagan, který byl názoru, že komunismus nemůže mít věčného trvání neb je proti lidské přirozenosti. „Jedná se o dočasnou úchylku, která jednoho dne zmizí ze světa“, prorokoval v roce 1975.

A tak stačilo dostatečně se zajistit aby mezitím nezmizelo i lidstvo a trpělivě čekat. Netrvalo dlouho a osud měl dát za pravdu Reaganovi.

Zánik rudého impéria

Více zdrojů uvádí, že v počátcích Studené války si ani někteří američtí zástupci nebyli zcela jisti tím, že komunismus je neživotaschopný směr. Některé úspěchy Sovětského svazu, jako například vypuštění první oběžné družice země nebo prvního člověka na oběžnou dráhu, vyvolávaly stále nové pochybnosti.

Za mnohým z toho však stála příliš velká slova sovětských představitelů, zejména pak Chruščova. Přestože Sovětský svaz byl nadále nebezpečný soupeř, po prvních přeletech U2 nad jeho územím se ukázalo, že se zasažením mouchy sovětskou raketou na kterémkoliv místě země, to bude trochu jinak než právě Chruščov tvrdil.

Vývoj ekonomiky a nových technologií, ale začal nahrávat spíše USA a zejména v době, kdy Sovětský svaz začal zaostávat v některých klíčových oborech, mimo jiné např. informačních technologiích, bylo rozhodnuto. Nezájem Ruska o globální antiraketovou obranu není dán jen mentalitou, ale i technologickou náročností. Navíc území Ruska pro ni není ani dvakrát pro svou rozlohu vhodné. I dnes radary včasného varování nepokrývají celé jeho území.

Sovětský svaz se tak v rámci ABM Treaty soustředil pouze na obranu Moskvy a na globální deštník nezbylo peněz. Nakonec proč ho vytvářet, když respektujete McNamarovu doktrínu záruky vzájemného zaručeného zničení. K udržení strategické stability vám postačí mít rakety, které jsou schopny prorazit protiraketovou obranu protivníka a ty Sovětský svaz a stejně tak Rusko měl a má.

Současné operačně nasazené systémy dokáží balistické rakety Topol-M prorazit díky manévrování v sestupné fázi a jejich nové modifikace obejdou i v současné době budovaný deštník. Pro dnešek může být Rusko klidné, ale co zítra?

Studená válka neskončila jen přešla do nové úrovně

Napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem se podařilo stabilizovat, ale dokud na území jedné z těchto zemí bude jen jedna raketa schopná úspěšně zasáhnout území druhé strany, není konec Studené války konečný. Přesto by zde mohl příběh skončit a všichni šťastně žili až do smrti.

Ale příběh nekončí. Zpoza stínu teprve vykročují noví hráči. Jedním z jasných hráčů je Čína, která zaznamenává nebývalého rozvoje nejen ekonomického, ale i vojenského. Demonstrace, že v případě potřeby bude schopna zasáhnout satelity nad svým územím z počátku roku 2007, experimenty s laserovými protidružicovími zbraněmi, vývoj balistické rakety DF31A s doletem 10 000 km a nebo balistické rakety schopné zasáhnout námořní cíle, dává tušit, že se zde děje něco co bezpečnosti Spojených států nepřidá. Mimochodem významná část amerických protiraketových systémů Aegis je umístěna na lodích a dolet 10 000 km rakety DF31A dostačuje k zasažení kteréhokoliv evropského, amerického nebo kanadského města. V případě rozmístění raket na vhodných místech je možné zasáhnout prakticky libovolný stát s výjimkou států střední a jižní Ameriky.

Čína, ale nevlastní zdaleka jen zbraně vojenského charakteru, ale i ekonomického. V únoru roku 2006 překročily čínské devizové rezervy japonské a v současné době se odhaduje, že dosahují přes 1,3 bilionu dolarů a každý měsíc se zvýší o 18,77 milardy dolarů. Varující je to, že 70% jich leží v amerických dluhopisech. I když právě tato zbraň je značně dvojsečná a je otázkou jak samotnou Čínou kontrolovatelná.

Přesto uvolněním dolarových rezerv, jak již Čína pohrozila Spojeným státům, by vedlo v USA k hospodářské recesi způsobené propadem hodnoty dolaru.

A to je jen Čína. Islámské země by vydaly na samostatnou kapitolu.

^{Video: Test rakety určené k ničení satelitů na oběžné dráze}

Impérium vrací úder aneb Rusko je zpět ve hře

Na chvíli je třeba zastavit se i u Ruska. Zejména v poslední době si nelze nevšimnout některých kroků, které lze jistě interpretovat všelijak:

• Modernizace protiletecké a protiraketové ochrany Moskvy systémy S-400 Triumph. I když to na první pohled nevypadá až tak významně, Rusko tak pokryje gigantickou oblast o rozměrech více jak 500 tisíc čtverečních kilometrů sahající až téměř k hranicím s Běloruskem.

• Přechod na sériovou výrobu mezikontinentálních raket SS-NX-30 Bulava, schopných manévrovat v sestupné a i střední fázi letu a vyhnout se tak zasažení prostředky budovaného amerického protiraketového deštníku.

• Prototyp tajemné rakety RS-24 s MIRV hlavicí (multiple independently targetable reentry vehikle) postavený na technologii Topol-M s prvky raket Bulava.

• Nová třída atomových ponorek Projekt 955 Borej s raketami Bulava-M.
  

A tak by se dalo pokračovat.

^{Video: Rusko rozmístilo v okolí Moskvy protiletecké a protiraketové systémy S-400 Triumph}

Bipolaritu nahradila multipolarita

Bipolární svět byl nahrazen světem mnohem složitějším, kde nesoupeří dvě znepřátelené mocnosti, ale několik civilizací. Spojené státy i Rusko se staly jejími rukojmími s těžkými okovy odzbrojovacích smluv, které jim brání nezničit se navzájem, ale nerespektují nové hrozby, které ještě k tomu nestojí nutně na základech jakékoliv ekonomické ideologie.

Situace do jisté míry je patová neb ti dva se drží v šachu, ale ostatní mají volné ruce. Nezbývá než udělat riskantní krok – začít znova od začátku. Alternativa, že si USA a Rusko podají ruce a společně budou čelit zbytku světa by byla krásná, ale je asi nereálná.

Americká základna v České republice

USA, stejně jako Rusko, nemají jinou možnost než otevřít pandořinu skříňku a v ní uzavřené duchy vypustit ven. Ti pomalu ničí a postupně zničí všechny odzbrojovací smlouvy z období Studené války. S ohledem na to, být Američanem, asi bych ve střední Evropě základnu chtěl také. Jsem si tím téměř jist.

Potíž ale je, že to je značně odlišná otázka v případě že jsem občanem ČR, případně státu, který je součástí Evropské unie.

Tím nechci implikovat jakoukoliv odpověď, jen chci říci, že to je zcela jiná otázka. Abych na ni dokázal odpovědět, musím chápat cíle české zahraniční politiky a pak až ministerstva obrany. alepoň pokud cílem má být politika a válka je jen prostředkem k jejímu dosažení dle Carla von Clausewitze.

První otázkou tedy není k čemu základna poslouží američanům, zdali bude mít zdravotní dopady, ale jaká je naše zahraniční politika a role v ní. Jaké zájmy a cíle v ní sledujeme? Ve skutečnosti se nejedná o záležitost primárně vojenskou, ale politickou a to bez rozdílu toho zdali by základna byla americká, ruská, čínská nebo, abych udělal radost Jiřímu Paroubkovi, mimozemská.

Je divné, že se vláda soustřeďuje na technické aspekty základny namísto vysvětlování vlastní politiky. Zkuste se zeptat lidí v okolí jaká je zahraniční politika ČR a jak vidí roli ČR ve světě? Kolik z nich vám odpoví alespoň jasně bez zaváhání?

A jaký z toho mám pocit? Namísto studia technických možností ruských nebo amerických zbraní bych si znova měl přečíst Orwella. Možná jeho dílo „1984“ nebylo alegorií jen poválečného vývoje socialistických zemí. Ale o tom zase až příště.